Úvod do literární teorie - 2. část

† 03. 12. 2011 | kód autora: f6m
   Úvod do literární teorie - 2. část Tak jsem si opět udělala po delší době chvilku času na svůj blog. Bohužel to teď trošku zanedbávám, ale ti z Vás, kteří studují, nebo studovali vysokou školu to jistě pochopí, zkoušky se blíží a po dni stráveném nad učením už má člověk sílu tak maximálně na sledování prostoduchých seriálů :) Nicméně pusťme se tedy do toho :) Co nás tentokrát čeká?                                                                                                                  Tak tedy: 1 - Systémy verše                                                                                                                                   2 - Struktura literárního díla  Zdá se to být málo, ale nenechte se mýlit, přesně tohle je ta látka, která se bere na začátku prváku a většinu studentů od literatury odradí :D   Systémy verše Ve verších můžeme sledovat několik druhů systémů. Tyto systémy by se daly popsat zjednodušeně asi jako systém, kterým plánuje autor čtenáře ohromit.. :) To, proč nám přijde, že se jedná o verš a ne nějakou náhodnou hromadu slov.. tyto systémy jsou 4:                                                 1 - Sylabický ( sylaba = slabika) - Tento systém, je založen na shodném počtu slabik a rýmu, najdeme jej u českých lidových písní apod.                                                 2 - Tónický - Zde je rytmus založen na stejném, anebo pravidelně se opakujícím počtu slabik                                                 3 - časoměrný - U časoměrného systému jde o střídání krátkých a dlouhých slabik, setkáme se s ním u antické literatury                                                 4 - Přízvučný - Zde se pravidelně střídají přízvučné a nepřízvučné slabiky, je typický pro českou poezii     Struktura literárního díla V téhle podkapitolce se dozvíme, co všechno si autor před samotným psaní musí uvědomit, co plánuje. Když jsem se s touhle látkou setkala poprvé, říkala jsem si, jaký je to nesmysl, přece si autor nebude dělat takovouhle podrobnou osnovu, to je k ničemu... A ruku na srdce, kdo si už zkusil něco napsat, jistě neudělal nic moc z toho, co je na následujících řádkách. Ani já ne. Jenže, když se nad tím zamyslím, je to určitě užitečné, ono když píšete povídku 5 stran, není to asi ani nutné, ale zkuste si bez toho napsat román, tipla bych si, že se docela jistě zamotáte.. :) Takže z toho vyplývá, berme následující řádky s nadhledem, ano, je to běžná praxe, je zajímavé si počíst o tom, co autor před psaním podniká, je dobré si to zkusit, ale proboha, není to nic světoborného,co by musel každý nutně znát nazpamět :) Existují 3 "plány" : jazykový                              tematický                                         kompoziční   Jazykový plán Sem patří vše, co chce autor říci pomocí jazyka. To jaký jazyk a jaké výrazy používá. Můžeme vydělit několik rovin:                           ► útvary jazyka : zda je použit jazyk spisovný či nespisovný, hovorový apod.                           ► stylové rozvrstvení slovní zásoby: použití slov stylově neutrálních, nebo naopak zabarvených, např: eufemismy, historismy apod..                           ► textové prostředky: styl vyprávěcí, popisný, využítí dialogu či monologu, autorská řeč...                           ► syntaktické prostředky: využití různých druhů vět, "hrátky" se slovosledem a podobně                           ► zvukové prostředky:                                      • rytmus a rým                                      • Onomatopoie, neboli zvukomalba - napodobení zvuku pomocí slov ( řinčí řetězů hřmot - Mácha - slyšíte v tom to řinčení? :) )                                      • Eufonie, neboli libozvučnost - příjemné uspořádání zvuků, je do jisté míry subjektivní co komu zní libozvučně                                      • Kakofonie - opak libozvučnosti, může jí být dosaženo například opakováním sykavek ve verši                                      • Paronomázie - Opakování slov se stejným základem ( Slavme slavně slávu Slávů slavných - Kollár )                                      • Zvukosled - opakování stejných hlásek ve verši ( ve světle zeleném světle zeleně - Biebl , opakuje se zde stále E)                         ► Pojmenování, ta dělíme na přímá, nepřímá a figury.                                     → Přímá pojmenování:                                                • Básnický přívlastek, neboli epiteton                                                      • epiteton konstans, který označuje stálou vlastnost (bílý sníh)                                                      • epiteton ornans, tedy  umělecký, ozdobný, autor si vymýšlí nové věci ( růžový večer - Mácha)                                                • Přirovnání, to známe asi všichni, je charakteristický v lidové tvorbě ( Oči jako dvě studánky, rychlejší tebe, slzy co perly...)                                                • Paralelismus, 2 jevy jsou zde postaveny vedle sebe ( Uměl jsem jedním tahem tvoje ruce - holubici zobající na psacím stroji -Florian)                                                • Antiteze - přirovnání protikladem, využití schématu: teze, antiteze ( popření ), synteze ( přirovnání ) , ( např: Odněkud kůň vyjíždí,                                                  on nevyjíždí, on větrem letí - Čelakovský)                                     → Nepřímá pojmenování = tropy                                                  • metafora - přenesení pojmenování na základě podobnosti (Bledá tvář luny - Mácha)                                                  • presonifikace - zosobnění, lidské vlastnosti a činy se přenášejí na neživé objekty ( o lásce šeptal tichý mech - Mácha)                                                  • metonymie - pojmenování na základě věcné spojitosti ( posloucháme Mozarta = ne jeho přímo, ale jeho hudbu)                                                  • synekdocha - zaměňování části za celek a naopak ( v létě se tu tyčí kukuřičná zrna - Nezval, ne jen zrna, to nejde, celé klasy :) )                                                  • perifráze - vyjádření opisem pomocí něčeho typického ( Až budu pod kytičkama = až zemřu)                                                  • eufemismus - zjemnění výrazu, místo zemřel použijeme zesnul, nebo odešel                                                  • hyperbola - nadsázka, zveličení ( tisíceré díky)                                                  • oxymorón - spojení slov protichůdneho významu, kontrast, nelogičnost ( chodíš jako živá mrtvola)                                                  • ironie - využití slov v opačném významu, snad ani není nutný příklad :)                                                  • sarkasmus - zesílená ironie, má zesměšnit ( a tak dostal halfar místo = hrob)                                                  • alegorie - jinotaj, utajení skutečného obsahu, skrytá myšlenka, vyskytuje se v bajkách                                    → Figury : zvláštní obraty a změny ve stavbě věty, které mají sloužit ke zdůraznění myšlenky                                                  • pomocí opakování slov:                                                             • ve větě, verši - epizeuxis ( utichly továrny, utichly ulice - Wolker)                                                             • na začátku veršů- anafora (Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil, na břehu řeky Svratky roste nízká tráva)                                                             • na konci veršů - epifora  ( co to máš na té tkaničce, na krku na té tkaničce? )                                                             • na konci a na začátku - epanastrofa                                                  • gradace, stupňování významu                                                  • řečnické figury                                                              • apostrofa - oslovení ( Čechy krásné, Čechy mé)                                                             • řečnická otázka - nevyžaduje odpověď, vtahuje čtenáře do děje, obrací se na něj                                                             • inverze - změněný slovosled    Tematický plán                                                                                    

Pomsta chutná po hořkých mandlích

† 03. 12. 2011 | kód autora: f6m
Tak tohle je můj pokus o mini-detektivku ve stylu Agathy Christie, tak ať se Vám líbí.. Omlouvám se za případné gramatické chybky, ty by tam snad být moc neměly, horší je to s mezerou za čárkou... to jsem již neměla sílu opravovat.... Pomsta chutná po hořkých mandlích (Vše se děje v hotelovém salonku,ten má okna do dvora a tři vchody-ze dvora,z patra pro hosty,a z kuchyně)   1.Scéna   (Vystoupí Felix a za ním Sára)   Sára: To máme dnes ale krásně,že? Sice trochu dusno,jako by se k něčemu schylovalo,ale jinak den jako                      malovaný. Felix: Vskutku Sáro,tak jest.Jen ,aby se to nepokazilo.Cítím něco v kostech.           Ale dost už řečí.Práce je tu víc než dost.Tak honem Sáro,ukliď salonek,když tu teď nikdo není.           Všechno musí být perfektní,dokonalé.Čekáme totiž dnes dalšího hosta.   (Sára se dá do práce,utírá prach apod.)   Sára: Jistě,pane.Všechno se bude jen lesknout. Felix: To jsem zvědav,přijdu si to zkontrolovat. Sára: Ano,pane.   (Felix nervózně obchází recepci.Sára skončí s úklidem a odchází /do kuchyně /.Felix jde do salonku)   Felix: No,tak se na to podíváme.   (Prstem setře domnělý prach na stolku)          No,vida,to by šlo.A co židle? Srovnané. V pořádku,i ubrusy jsou čisté a uhlazené,ale něco mi tu chybí.   (zamyšleně)          Co jen to může být? No jistě!         (zavolá)          Sáro!!   (Přichází Sára)   Sára: Ano,pane? Felix: Kde jsou čerstvé květiny? Sára: Omlouvám se pane,hned to bude.   (Sára odchází  do kuchyně  pro květiny.Felix jde do recepce.)   Felix: Kolikpak máme hodin?Propána ,již půl páté.Za chvíli tu bude.No,snad je vše v pořádku.Uvidíme.   (Přichází Sára s květinami)   Sára: Nesu ty květiny,jak jste si přál,pane. Dám je na stůl. Felix: V pořádku Sáro.To je prozatím všechno,můžeš jít. Sára: Děkuji,pane.   (Sára odchází  do kuchyně .Za okamžik přichází madam Chaterleyová)   Felix: (Nadšeně)             Vítejte v hotelu.Jsem Felix,majitel. Chaterleyová: Dobrý den,jsem Vilma Chaterleyová. Felix: Teší mne ,že vás poznávám.   (políbí jí ruku)             Jistě jste po té cestě unavená. Chaterleyová: Ano ,to jsem .Ráda bych šla do svého pokoje. Felix: Samozřejmě.Sára vás tam dovede a pomůže vám vybalit.A ten kufr vám donese náš posluhovač           Eddie.   (Zavolá)             Eddie!! Sáro!!   (Přichází Sára)   Sára : Přejete si,pane? Felix: Ukažte madam její pokoj. Sára : Jistě,pane. Felix:   (Zavolá)             Eddie! Eddie! Kde jsi!?   (Vystoupí Eddie.Je tak trochu blázen,stále se usmívá,slintá a kroutí hlavou)   Felix: Eddie,odnes madam Chaterleyové kufr do pokoje.   (Eddie,Sára a Chaterleyová odchází ze salonku  do patra pro hosty .Eddie madam očmuchává.Ta se ještě na odchodu zastaví )          Chaterleyová: Abych nezapomněla,pane Felixi,je možné míti na pokoji telefon? Pracuji totiž u                          Scotland Yardu a mohli by mne shánět.Snad to chápete. Felix: Ale jistěže.   (K Sáře)            Zaveď madam do pokoje číslo 8. Chaterleyová: Mnohokrát vám děkuji. Felix: Samozřejmě není zač.Sára a Eddie vám ukáží cestu. Chaterleyová: Děkuji.    (Chaterleyová,Sára a Eddie odchází.)     2.Scéna   (Přichází dámy Luisa,Catherine a Jessica.)   Luisa: Dobré odpoledne,pane Felixi. Felix:Dobré odpoledne ,madam Luiso. Catherine: Dobré odpoledne. Jessica:Dobré odpoledne,pane. Felix: Dobré odpoledne ,dámy. Jak jste si užily procházku městem? Catherine: Bylo to krásné a osvěžující,jen kdyby se to počasí tak náhle nezkazilo. Jessica: Ano,celé odpoledne svítilo slunce,avšak teď se zatahuje.Snad nepřijde bouřka. Felix: Uvidíme,ale hlavní je, že jste nezmokly. Luisa: To ano.Mohly bychom poprosit o čaj? Felix: Zajisté pošlu sem Sáru.Posaďte se a posečkejte okamžik. Luisa: Děkujeme,nemusíte spěchat,pane Felixi.   (Felix odchází  do recepce  a dámy usedají ke stolkům.)   Luisa: Tak jak se vám líbilo dnešní odpoledne,děvčata? Catherine: Myslím,že jsme si to všechny moc užily,babičko.Škoda jen ,že obchody měly zavřeno. Luisa: Ale drahoušku ,vždyť je neděle. Catherine: Jistěže ,babičko,ale člověk by čekal,že v této části města budou mít otevřeno i v neděli. Jessica: Souhlasím s Catherine,madam. Toto je přeci luxusní čtvrť a navíc je tu díky přepychovým hotelům                i mnoho turistů. Luisa: Nu , možná máte pravdu.   (Přichází Sára a nese čaj.)   Catherine: Děkujeme vám, Sáro. Sára: Budete si přát ještě něco ? Luisa: Ne ,to je v pořádku.Děkujeme.   (Sára odchází  do kuchyně ,dámy popíjejí čaj.)   Jessica: Je velká smůla,že měli zavřeno.Ten klobouk se saténovou mašlí za výlohou na Cromwel Street se               mi opravdu líbil. Catherine: Ale Jessico,přeci to bylo tak krásné odpoledne,nebuď povrchní. Jessica: Já jen, no , hodil by se mi na ten ples, co pořádá lord Dexter.U nás takový neseženu.Budu muset                jít  bez klobouku a to bude jistojistě trapné. Luisa: Opravdu se chováš trochu snobsky,Jessico.Nekaž nám poslední den pobytu zde svými            přízemními problémy. Jessica: Omlouvám se. Luisa: Jsem z toho chození celá utrmácená.Půjdu si na pokoj odpočinout. Catherine: Půjdu s tebou,babičko,také si potřebuji odpočinout. Jessica: Já též půjdu do svého pokoje.Převléknu se a připravím na večeři.   (Všechny odchází do patra pro hosty ,přichází Sára a uklízí šálky,zpívá si.)         3.Scéna   (Zatímco Sára odnáší špinavé šálky,rovná židle,přichází Felix.)   Felix: Jak to vypadá s večeří,Sáro? Sára: Velice dobře,pane.Zanedlouho bude hotová.Myslím , že našim hostům bude moc chutnat. Felix: Tak to rád slyším. Sára: Co říkáte na to, že dámy již zítra odjíždí? Felix: Je to škoda,jsou moc milé. Sára: To ano,milé jsou.Akorát ta slečna Jessica je trochu moc nóbl dáma,ale přesto i ona mi bude chybět. Felix: S tím už nic nenaděláme.Tak už to na světě chodí. Sára: Jistě pane,já jen....   (Zvenku přichází Braunovi,Sewitchovi a doktor Bradbury,zdraví se s panem Felixem)   Felix: Dobré odpoledne,či spíš podvečer,bavili jste se dobře?   (Sára odchází  do kuchyně. )   Braunová: Přímo báječně, pane Felixi.Udělali jsme si výlet do přírody s piknikem. Sewitchová: Ano,Sára byla tak moc laskavá a připravila nám sebou nějaké jídlo místo oběda. Felix: Opravdu? A jak se vám líbí zdejší okolí? Bradbury: Musím uznat,že tu máte nádhernou krajinu.Jako doktor toho moc nenacestuji,stále je mne někde                  potřeba,ale zde se mi opravdu líbí. Sewitch: Já s doktorem naprosto souhlasím.Přírodou jsem uchvácen,Jen to počasí nás potrápilo. Zničeho-                nic se zvedl silný vítr,dámám málem uletěly klobouky.Museli jsem piknik předčasně ukončit. Felix: Abych řekl pravdu, to se zde často nestává.Počasí je u nás celkem stálé.           Ale  i  slečna Jessica se zmiňovala, že se snad schyluje k bouřce. Braun: Slečna Jessica se nemýlila,je to skutečně tak. Zničehonic se kolem půl páté zatáhlo nebe mračny a             slunce již nevykouklo. Felix: Takže se ještě dnes můžeme těšit na bouřku,není-liž pravda? Bradbury: Bohužel asi ano. Sewitchová: Ale doktore,jaképak bohužel?Dnes bylo nesnesitelné dusno,dle mého názoru se krásně                        pročistí vzduch. Braunová: Máte pravdu ,drahá.Celý den se mi z toho točila hlava.Co se mne týče,budu ráda, když přijde                   bouřka. Felix: Naprosto vás chápu,madam. Sewitch: Pane Felixi? Felix: Ano ,pane? Sewitch: Chtěl bych se jen zeptat, kdy bude večeře?Nevím, jak ostatní,ale já bych se rád převlékl do                   něčeho společenštějšího. Sewitchová: Máš ,jako vždy, pravdu, Clarenci. Bradbury: Ano ,jistě,je to dobrý nápad. Felix: Tedy vás mohu ujistit,že k dokončení pokrmu nechybí mnoho,ale převléknout se dozajista stihnete. Braun: Děkujeme,pane.Uvidíme se tedy u večeře.   (Celá společnost odchází v družném halasu do patra pro hosty.Felix je zabrán do práce u recepce.)     4. Scéna   (Vystoupí Sára a nosí na stůl nádobí.Přichází Catherine , Luisa a Jessica.)   Sára: Dobrý večer,dámy. Hned budu podávat večeři. Luisa: Děkujeme ,Sáro.   (Dámy si sedají ke svému stolu.Sára odchází / do kuchyně / a přichází Chaterleyová.)   Chaterleyová: Dobrý večer,ještě jsme se nesetkaly,ale jsem v tomto hotelu také hostem.Přijela jsem dnes                         odpoledne.Jmenuji se Vilma Chaterleyová.   (Dámy se zvedají a postupně si s Chaterleyovou potřesou rukama)   Luisa: Dobrý večer,já jsem Luisa, toto je má vnučka Catherine se svou přítelkyní Jessicou.Přijeli jsme si sem            trochu odpočinout, děvčata mne přemluvila. Vilma: To je chvályhodné.I já jsem si přijela odpočinout, od práce. Catherine: Myslím ,že si to tu krásně užijete.My jsme tu byly dva týdny,bohužel již zítra odjíždíme domů.   (Přichází Sára s jídlem)   Chaterleyová: Tak já vás nebudu rušit u jídla,dámy.Přeji vám dobrou chuť. Jessica: Děkujeme vám.   (Chaterleyová jde ke svému stolu.)   Luisa: Počkejte ještě.Teď mne tak napadá,neznáme se odněkud?....Už vím,neměla jste náhodou takovou

Cirkus Humberto

† 03. 12. 2011 | kód autora: f6m
Cirkus Humberto - cirkusové prostředí, většinou cizina - od 60.let 19.století až do 1. čtvrtiny 20. století HLAVNÍ POSTAVY Antonín Karas – český zedník, dobrák a poctivý člověk, otec Vaška Vašek – pracovitý, bystrý, schopný, pohybově nadaný, z Čechů např. Malina, Kerholec, Jan Bureš – vlastenci ovlivňující Vaškovu výchovu manželé Berwitzovi Helenka – jejich dcera, krasojezdkyně, Vaškova manželka Petr – syn Vaška a Helenky, netíhne k cirkusu, nadaný matematik artista Paolo – Vaškův konkurent Antonín Karas žil spokojeně se ženou a synkem v Horní Sněžné. Již 20 let jezdil na jaře se svou partou do Hamburku za prací. Jeho žena však jednoho dne onemocněla a chlapci odešli za prací bez Karase. Za týden po tom, co parta odešla, Márinka zemřela. Po pohřbu vzal Karas synka Vašíka a vydal se za partou. Tentokrát však v Hamburku nemohl žádnou práci najít a partu taky nenašel. Z nouze se dal najmout do skupiny dělníků, které zaměstnává veliký Cirkus Humberto. Setkal se zde s několika svými krajany - Kerholcem, starým Malinou a Janem Burešem. Právě ti mu pomáhali při prvních krocích v nové práci. Stal se stavěčem a začal hrát v cirkusové kapele. Cirkus - v tehdejší době skromný podnik světového jména - vyrostl přičiněním Bernharda Berwitze, který si vzal Antoinettu Humbertovou, jejíž otec Carlo Humberto založil tento Cirkus. Mladého Vašíka cirkus úplně uchvátí. Jeho otec, poctivý zedník, má však výčitky svědomí, nemůže se rozhodnout, zda má zůstat - nebo odejít a hledat si jinou práci. Celý cirkus, všichni jeho obyvatelé, hlavně jeho parta "tenťáků", je mají rádi, zvláště pak Vašku, kterého si každý oblíbil pro jeho poctivost, lásku ke zvířatům a chuť do práce. Pod vedením stájníka Hanse se Vašku naučí i ovládat malé koníky a má s nimi nacvičeno i malé vystoupení. Vašík pak na chvíli opouští cirkus a vrací se s tátou na Šumavu. Tam se dozvídají, že všichni členové tehdejší party zedníků, se dali k cirkusu. Zde se Karas definitivně rozhodne a po 5-ti dnech se vrací nastálo do cirkusu. Vašek po dlouhém a namáhavém cvičení vyniká jako slavný artista. Vyniká v drezůře koní i šelem, v krasojízdě i v akrobacii. Není proto divu, že si ho majitel cirkusu zvolí za svého nastávajícího zetě, ženicha své jediné dcery Heleny. Po velkém rozhodování, jak ze strany Heleny, tak i ze strany Václava, jelikož každý z nich myslí na někoho jiného (Vašek na kamarádku z dětství Růženku a Helenka na artistu Paola), se nakonec koná svatba. Mladí manželé po někdejších neshodách opět nacházejí štěstí v synovi Petříčkovi. Petříček však odmalička projevuje nadání pro matematiku, je chytrý a pro cirkusový život se vůbec nehodí. To ovšem nejvíce mučí jeho rodiče, kteří doufali, že bude pokračovat v jejich díle. Přichází hospodářská krize, která taky dolehne na cirkus Humberto. Po smrti Petra Berwitze je Vašek donucen zrušit cirkus a najmout v Praze varieté. V divadle Václav Karas - ředitel - vypracuje jednu z nejlepších varietních scén a v létě, kdy jsou divadelní prázdniny se budova mění v tělocvičnu, kde se učí budoucí vynikající hvězdy artistického světa. Helena, která trpí samotou v Praze, opouští Václava a nachází uplatnění jako jezdkyně v cirkusu Kranz, kde také nalezne svou smrt. Syn Václava Karase, Petr, vystuduje gymnázium a potom matematiku na Vysoké škole, ožení se s dcerou továrníka Kostečky - Emilkou. V této době uvažuje Václav Karas, že opustí varieté, ale po narození vnučky Lidušky, se jeho plány mění. Nalézá u ní talent, který nedostal jeho syn Petr, a tak se ujímá její výchovy. Dědeček pak pomáhá vnučce uskutečnit její sen - stát se tanečnicí. Dá mu to ovšem hodně práce než zlomí odpor Liduščiných rodičů, ale nakonec odjíždí Ludmila do Německa. Ludmile se nesmírně daří a tak podepisuje jednu smlouvu za druhou, dědečkovi dělá samou radost. Když se Václav Karas vzdává své činnosti, loučí se s ním celý umělecký svět. Přijíždí s ním také Ludmila v doprovodu svého ženicha, hraběte Mária Pallachicha. Když se Karas dovídá o jeho koních a o jeho nové stáji, neubrání se slzám a své stáří stráví na jeho statcích. Román zachycuje život lidí v okolí cirkusu Humberto, kteří milují svou práci natolik, že i když jde do tuhého, umí si navzájem pomoci a neopouštějí se v nesnázích. A jak by se dala popsat idea díla?  třeba takto... - oslava českého člověka, jeho píle a schopností; vyjádření důvěry v českého člověka - víra v budoucnost českého národa Jinak sama za sebe musím říci, že tuhle klasiku jsem četla kdysi dávno, ještě na základní škole. A než jsem ji dočetla, trvalo to rok. Je opravdu hodně popisná až rozvláčná, ale rozhodně stojí za to . Dá se z ní načerpat mnoho informací.

Andělé a démoni

† 03. 12. 2011 | kód autora: f6m
    Andělé a démoni Dnes Vám představím další knihu spíše současnou, než-li z doporučené četby, ale určitě Vás obohatí o mnoho informací (samozřejmě, že jen pokud si ji přečtete :) ). Ještě mi dovolte poznámku na začátek, jako základ tohoto článku jsem použila zpracování této knihy, které jsem dělala původně do školy, proto je občas trošku moc formální, ale snad se bude líbit :)   O autorovi Dan Brown se narodil roku 1964, po studiích angličtinu na univerzitě,ale záhy jej zlákala profese spisovatele.V roce 1996 vydal svou prvotinu Digitální pevnost z prostředí tajných služeb.O čtyři roky později slavil úspěch s románem Andělé a démoni,ve kterém zkoumá konflikt vědy a církve.V roce 2001 následovala pavučina lží.V roce 2003 se z autora relativně úspěšných thrillerů stal jedním z nejvlivnějších lidí na světě a z jeho románu Da Vinciho kód celosvětový fenomén.Kniha zaznamenala obrovský úspěch a také kritiku církve.Dan Brown v současnosti pracuje na dalším díle s Robertem Langdonem. (čerpáno z přebalu knihy Andělé a démoni)  Žánr dobrodružný román,thriller   Obsah V bytě Roberta Langdona zazvoní v brzkých ranních hodinách telefon,člověk na druhém konci mluví o vraždě a o tom,že naléhavě potřebuje Langdonovu pomoc.Ten ale odmítá o něčem takovém bavit,a zvláště v tuto hodinu,a telefon položí.Za chvíli mu však faxem přijde fotografie zohaveného lidského těla,s cejchem vypáleným na hrudi.Iluminátským cejchem,v ten okamžik se případ stane pro Langdona zajímavým,neboť se ilumináty zabývá a doteď věřil,že tento spolek již zanikl,ale ted už si tím tak jistý není.A tak přislíbí volajícímu pomoc.Brzy na to nasedá do letadla,které je pro něj posláno.Zanedlouho se ocitá ve Švýcarsku v CERNu,fyzikálním ústavu zabývajícím se výzkumem na úrovni částic.Tam se také setká s volajícím - ředitelem CERNu Maximilianem Kohlerem.Langdon se dozvídá,že mrtvým z fotografie je jeden z vědců,pracujících pro CERN,Leonardo Vetra.Vše nasvědčuje tomu,že byl zabit kvůli tomu,na čem pracoval.Do ústavu přijíždí i Vetrova adoptovaná dcera Vittorie,která spolupracovala s otcem na tajném projektu.Po prohlídce laboratoře Vittorie zjistí,že zmizela velice nebezpečná látka,antihmota - výsledek Vetrových výzkumů.Tato látka je umístěna ve speciální nádobě, která zajišťuje, aby se antihmota nedostala do styku se vzduchem. Nádoba je na baterie, ale ty vydrží jen 24 hodin.... Řediteli Kohlerovi volá vrchní velitel švýcarské gardy z Vatikánu. Kontejner s antihmotou se nachází na území papežského státu a snímá jej jedna z bezpečtnostních kamer . Ale není možné zjistit odkud kamera vysílá signál. Robert s Vittorií se rozhodnou letět do Vatikánu, kde se má právě toho dne konat konkláve. Papež zemřel a kardinálové musí zvolit nového. Kromě hrozícího výbuchu antihmoty je tu ješte jeden problém,ten kdo stojí za vraždou Leonada Vetry a krádeží antihmoty, unesl čtyři kardinály, ty, jež jsou nejžhavějšími kandidáty na to, stát se novým papežem..Únosce prohlašuje, že každou hodinu jednoho kardinála zabije. Robert s Vittorií pátrají po souvislostech dávného iluminátského bratstva se současným děním.....   Kniha je mistrovským propojením faktů a smyšlenek. Nenásilně předestřená fakta vás tak vtáhnou do děje a přesvědčí o pravdivosti, že na okamžik sami nevite čemu věřit . Dozvíte se mnoho o zákulisí církevních obřadů, fungování Vatikánu, o uměleckých dílech Říma i o fyzice.   Jazyk Jazyk charakterizuje postavu,která jím hovoří.Většinou se zde setkáváme se vzdělanými lidmi,vědci a podobně,ti mluví spisovně a kultivovaně.Avšak assasín mluví nespisovně a vulgárně. Setkáme se se slangem novinářů, odbornými výrazy používanými vědci v CERNu, své charakteristické výrazy mají i příslušníci švýcarské gardy. Camerlengo a  kardinálové hovoří  někdy až nepřirozeně spisovně. Do textu se tu a tam vloudí myšlenka Roberta Langdona, což je velmi působivé, navozuje to atmosféru , která čtenáře vtrhne ještě více..ví to jen Robert Langdon a já. :D Také se docela často mísí čeština s italštinou, mluví tak příslušníci gardy, též jsou v italtině veškeré názvy památek a uměleckých děl, ale věřte tomu, že vždy porozumíte :)   A stručná poznámka na konec? Všechny knihy Dana Browna jsou supr, ale nečtěte je bezprostředně za sebou, protož pak se sobě nápadně podobají :)                                                                                                                                                                                                                                                                         Vaše Syrael  

Lord mord

† 03. 12. 2011 | kód autora: f6m
Lord mord Dneska bych na těchto řádkách chtěla představit knihu, kterou jsem četla nedávno. Tedy poměrně nedávno, o Vánoce. Jejím autorem je Miloš Urban a  jmenuje Lord Mord. O autorovi Miloš Urban (* 4. října 1967 Sokolov) je český spisovatel, překladatel a redaktor. Vystudoval moderní filologii na katedrách anglistiky a nordistiky na FF UK v Praze (1986–92), v letech 1992–2000 pracoval jako redaktor v nakladatelství Mladá fronta, od roku 2001 v Argu, kde rok zastával funkci šéfredaktora. Vydal šest románů; jeho knihy byly přeloženy do němčiny, španělštiny, holandštiny, maďarštiny, ruštiny. Napsal také divadelní hry (Trochu lásky a Nože a růže) a několik povídek otištěných v různých časopisech (např. Host) a v povídkových knihách nakladatelství Listen. Žánr Dílo je existenciálním románem z  Prahy 19. století. Obsah Pražští radní se rozhodli zbourat a znovu vystavět židovské město, protože je podle nich semeništěm nemocí a hříchů. Jenže ne každému se to líbí, bohatí obyvatelé Prahy tuto snahu podporují, ale chudina, která tak přijde o své domovy, moc nadšení nejsou. Mezi nimi jsou i dva přátelé, lehkomyslný zchudlý hrabě Arco a Soliho, majitele obchodu s luxusními látkami, později se k nim přidává i Arcův bratr Mani. Jenže výstavba Prahy je jen jedna z částí mozaiky, další je i tichá a skrývaná nenávist mezi Čechy a Němci, který dobou opravdu vře.. Ale úplně nejzajímavější a tou hlavní linií příběhu jsou děsivé vraždy, které se v noční Praze odehrávají. Ulicemi se šeptá, že ony mrtvé dívky má na svědomí židovské strašidlo "Kleinfleisch" , neboli Masíčko. Avšak stará pověst, ke strašení dětí se najednnou zdá až příliš reálná. A aby toho nebylo málo, objeví se v Praze krásná mladá dívka, "židovská princezna" a hrabě Arco ji chce za každou cenu získat pro sebe. Povede se mu to? A ochrání ji před masíčkem? Kdo je vlastně masíčko? Můj názor na tuhle knihu? Čekala jsem od ní hodně a ani v nejmenším mě nezklamala. Je čtivá, je napínavá, zasmějete se u ní, donutí Vás k zamyšlení, zopakujete si dějepis, otřese s Vámi a sami doma  noci ji raději nečtěte, protože je pravděpodobné, že nebudete moci usnout. :) A kromě obsahové stránky mě na první pohled zaujala i grafickou úpravou a netradičními ilustracemi. A dalším bonusem je její velikost, má netypický formát A6 a je opravdu lehoučká, takže slečny, je vhodná i do kabelky.. :) Ti z Vás, kteří váhají, mají možnost si přečíst ukázku z knihy, která je převzata z webu: www.neviditelnypes.lidovky.cz                                                                                                                                                                                                    Takže přeji hezké počteníčko                                                                                                                                                                                                                                Vaše Syrael XI Židovská princezna; nečekaná návštěva Dal jsem si jednu večer, druhou následující ráno, ihned po probuzení, přestože průdušky mě nechávaly na pokoji. Praha pak začala vonět. Ne jako pařížský parfém. Jako klid, radost, uspokojení. Jako neděle. Byl jsem nadšen novým dnem, který dokonale omlouval, na rozdíl od šesti ostatních, moji zahálku. Pak jsem zapochyboval. Není teprve sobota? Anebo čtvrtek? Patrně čtvrtek. Koukl jsem na nové hodinky – byly tam, přestože jinak jsem byl nahý, oblečen do času. Mluvím? Zeptal jsem se někoho nahlas a nic neslyšel. Začal jsem se smát. Prohlížel jsem si chronograf, perleťový terčík a v něm ručičky z unikavého stříbra. Ukazovaly devět hodin sedm minut. Čekal jsem, až velká ručička dojde na osm. Sedm a půl. Tři čtvrtě. Žil jsem o tolik pomaleji. Bylo to krásné. Otevřel jsem okna a přistihl někoho s operním hlasem, jak velmi zvučně a sytě a s ohromnou chutí zpívá Kde domov můj. Byl jsem to já, krásný zpěvák krásné písně. Nečetl jsem v novinách, že je zakázaná? Nečetl, někdo to říká, a právě teď. Tamhleten holub, co sedí na parapetu a pozoruje mě skrze sklo. Někdo mi zavřel okno. Padl jsem zpátky do postele a spal. "Wo ist mein Heim? Mein Vaterland? Wo durch Wiesen..." V pokoji stál četník a smrděl potem. Bylo po ráji. Pane hrabě sem a pane hrabě tam, obalil jsem se přikrývkou a dal z portmonky zlatku, vzal ji, sáhl na jílec zahnuté šavle a utřel si rukávem nos. Požádal mě, abych nerušil klid, můj zpěv je prý slyšet na ulici. Okno bylo otevřené. Neuvěřitelné. Ale k smíchu mi to nepřišlo. "Samozřejmě, "řekl jsem. "Něco se mi zdálo. Slyšíte ty stroje?" Četník se zaposlouchal, rypadla a bagry slyšet nebyly, ale on kupodivu přikývl, ano, pane hrabě, ale už nezpívejte. S penězi v kapse se odporoučel. Oblékl jsem se a šel se umýt. Dole u domovníka jsem vypil příšernou cikorku a zakousl se do čerstvého chleba, a pak jsem s lehkou hlavou a těžkýma nohama vyšlápl do pražských ulic. Zařekl jsem se, že do dalšího dne nesmím pozřít ani jeden Hofmanův prášek. Na ohromující zásobu jsem ale zapomenout nedokázal. Všechen klid a jistota v torně pod postelí. To se to chodí po Praze. Namířil jsem si to do ghetta. Tohle bude ten den. Věděl jsem to. Smysl pro orientaci v labyrintu Židovského Města se nijak neumenšil, naopak jsem cítil, že celý plán Josefova mi vyvstává v mozku jako mapa, kterou mám před očima a najisto jdu za svým cílem. Vstoupil jsem mezi synagogy, našel si mezi nimi cestu, odměnil několik žebráků s nataženou rukou a ocitl se v uličce V kolnách. Už jsem tu jednou byl, ale nevěděl jsem, co věděl Belisar. Ústí tonulo v přítmí, tenký domek podobný křivolakému komínu vrhal šikmý stín, bylo teprve dopoledne. Jakési pohyblivé, tmavé hejno se mi rozprchlo pod nohama, byly to krysy, které tu hodovaly na hromádce hnijících bramborových slupek a teď zalézaly do děr ve zdech po obou stranách průchodu. O kus dál, tam, kde začínala prejzem pokrytá zídka, seděla ve výklenku slepého okna pruhovaná kočka a shlížela na mne jako na hrdinu, který se odvážil vyrušit klubko hadů. Došel jsem k zídce a nahlédl přes ni do zahrady. Stály tam tři štíhlé stromky. Mezi moruší, hruškou a slívou se pnul trojúhelník, šňůra, na níž se sušilo prádlo. Dámské prádlo bídné kvality. Protože jsem nevěděl, z které strany se sem vlastně vstupuje a neměl nejmenší chuť se vracet a obcházet skrumáž bídných baráčků a oprýskaných barabizen, vyštrachal jsem se na zeď, přehodil nohy na druhou stranu a seskočil do zahrady. Kalhoty a převlečník získaly bílé, narudlé a šedé šmouhy a schytaly i pár pavučin, a než jsem to všecko jakž takž oprášil a rozhlédl se po vchodu do nějakého stavení, stál přede mnou stařec, kterého jsem onehdy potkal před vetešnictvím. V ruce držel křivou kudlu na čištění koňských kopyt. V jeho odhodlaném postoji jako by bylo cosi šermířského, to jsem mu musel přičíst ke cti. Ale jak chtěl něco mužného říct, zakuckal se, rukáv před ústy, a úplně se přestal krýt. "Spolkněte to." Odšrouboval jsem lahvičku a podal mu žlutobílou pilulku. "Pořád mi něco dáváte," zavrčel. "Je to lék." Vzal si prášek, zkoumavě si ho prohlédl a strčil do úst. Slyšel jse, jak ho drtí ve starých, ale pořád dost pevných zubech. "Kdo se vás prosí?" promluvil s ústy plnými krystalického prachu. "Nejsme žebráci." "Máte na mysli ty škrpály? Byly pro vaši schovanku. Koupil bych hezčí, kdyby bylo na mně je vybrat. Nechám jí nový pár ušít u svého ševce, co říkáte?" "Co tady vůbec děláte?" odpověděl mi dotazem. A tak jsem mu to oplatil: "Vy jste tu v nájmu?" "Já se ptal první." "Přišel jsem za vámi." "To neumíte chodit dveřma?" "Rád bych, ale nelze poznat, které a odkud sem vlastně vedou. A tak jsem to vzal přes zídku." "Tyhle." Ukázal na dveře nízkého stavení, stísněného ve stínu vyšších domů. Zahrada byla součást rozlehlého dvora, uzavřeného ze všech stran. V jednom rohu se vršilo hnojiště a u něj stál dřevěný záchod. "Ale z ulice se to nedá poznat. Do dvora vedou nějaké průchody, ale domek a zahrádku by tady nikdo netušil." "To je pravda," usmál se. Potom se zhluboka nadechl, průchodu vzduchu už nic nebránilo. "To je mocnej lék, co jste mi dal. Jak jste nás tady našel?" "Jednou jsem sem zabloudil a zapamatoval si ty tři stromy. Pak mi to jeden člověk připomněl – řekl mi, že bydlíte právě tady. Jmenujete se Karafiát, nebo se mýlím?" "Dalo se čekat, že nás někdo práskne," pokýval hlavou Karafiát a odplivl si. "Takhle bych to nenazval. Šlo o přátelskou výpomoc." "A co mi teda chcete?" No ano – co vlastně? "Nabídnout pomoc," odpověděl jsem nepříliš přesvědčivě. "Nebo něco takového." Stařec přimhouřil za brejličkami oči. "A proč byste to dělal? Vy jste lidumil?" "To by bylo přehnané tvrzení. Jsem hrabě Arco." "Ten, co kupuje chudákům boty, co?" "Když se naskytne příležitost, třeba i boty." "Nosí jim prášky, když mají záduchu." "Sám se musím léčit. Mám pro nemocné porozumění." "Vy jste ctnost sama. Tak to mě těšilo a zas někdy. Odejít můžete stejnou cestou, jak jste sem přišel." Otočil se a rázoval přes zahradu k domku. "Počkejte přece." Došel jsem ho, vzal ho za loket a dovedl ho do stínu tří stromů. "Podívejte se, Karafiáte, takovéhle jednání si nechte pro někoho jiného. Odtud se budete muset co nevidět odstěhovat, všechno se zbourá, celé ghetto, a kam potom půjdete? Ale já právě kupuji dům v zóně, kde se bourat nebude. A ten dům je docela velký. Až se nastěhuju, můžete tam s děvčetem bydlet." "Ale zatím jsme tady a je nám dobře." "Ano – teď. Ale co zítra? Nebo za týden?" "To se vyřeší za týden." Jako bych mluvil do dubu. Ale pak mě něco napadlo. "Já vás nechci strašit, Karafiáte, ale tahle čtvrť není bezpečná. V okolí se staly dvě vraždy, v obou má prsty potvora, které se říká Masíčko nebo taky Kleinesfleisch... To chcete, aby to děvče skončilo v jeho pazourech?" Svraskalá kůže na krku se mu napjala a ztratila svůj narudlý nádech. Takže jsem se strefil. "Masíčko, říkáte?" opáčil roztřeseně. Jeho troufalost byla ta tam. "O tom jsem slyšel. Ale prej to byla šlapka, taková ta příležitostná, co jich tady ve městě máte stejně tolik co počestných ženských." "No a? Myslíte, že Kleinesfleisch tohle rozlišuje? Má strašně ostrý nůž a zabíjí na potkání." "Myslel jsem, že Žida by ušetřil." "Naopak. Masíčko není žadný golem. Nikdy nevíte, jestli vás uštří, anebo podřeže. Myslete na tu dívku – vidíte, jak je ta zídka nízká? Jak snadno jsem ji překonal? Představte si, že na druhé straně stojí Kleinesfleisch. Vidíte ho tam? Já ano. Natahuje ruku, dosáhne klidně až sem, mezi tři stromy. A to líbezné stvoření... Jakže se jmenuje?" "Berenika." "A Berenika zrovna věší prádlo. Představte si ty bílé kusy postříkané její krví." Karafiát si zakryl oči. Zapálil jsem si dýmku, nabídl mu svůj tabák a čekal pod moruší, až se stařec vzpamatuje. "Berenika nemá rodiče," zapukal z fajfky, "Ty zastupuju já. Přízvisko má po mně, Bereniku jsem jí vymyslel sám," dodal a jeho šedivý hlas na okamžik zbarvila pýcha. "Jak se jmenovala původně?" "Na tom nezáleží. Ona sama to neví." "Můžu ji vidět?" "Chcete se asi podívat, jak jí sluší ty boty, co?" zeptal se bezvýrazně. "Ano." Zavedl mě do domku. Dívka seděla na stoličce u okna, tak, aby nás mohla po celou dobu rozhovoru na zahradě pozorovat, ale sama zůstala neviděna. Před sebou měla rozevřenou knihu. Od té teď vstala, přišla nám naproti, uklonila se, vzala mou ruku do dlaní a políbila ji. Byla to jiná Berenika, a přece táž jako před vetešnictvím. Vlasy měla černé a lesklé, obočí taky, stejně jako řasy kolem velkých hnědých očí. Na sobě měla vyrudlé dívčí šaty s bílou zástěrou a na nohou ony botky od vetešníka. Tvář a krk, stejně jako ruce, jí v tmavé světnici bledě zářily. Na okamžik jsem zapochyboval, jestli je skutečná.. Jestli ten starý Žid není konstruktér důmyslných mechanických loutek a teď se mi jednu nerozhodl předvést. Zlehka jsem ji štípl do tváře. "Učíš se?" Ukázal jsem na knížku, kterou četla, a sáhl po ní. Titul zněl Aus dem Leben eines Taugenichts. "Hleďme, Eichendorff. Nedávno to vyšlo česky." "Víte, hrabě," vložil se do toho Karafiát, "Berenika chodila do školy, ale teď je jí šestnáct, a přece ji nebudu v Praze přihlašovat. Úřady by nás poslaly tam, odkud jsme přišli. A já nechci potíže, a nechci se ani v Praze zdržet, to děvče ale patří sem a má jedinou šanci u vás. A vy, pokud vím, máte zájem." Vida, jak otočil. Nechal jsem ho, ať jí předestře můj návrh. Nevypadala překvapeně, jak bych byl čekal. O takové možnosti už spolu museli mluvit, zdála se s tím smířená a odpověď měla naučenou. "Cokoli si budete přát," řekla poslušně. Kéž by to zopakovala ještě tucetkrát. "Teď běž ven, Bereniko," řekl Karafiát, "a seber to prádlo, ať to tady nestraší panu hraběti na očích." S proutěným košem v ruce vyšla na zahradu. Pochopil jsem, jaká chvíle teď nastala. Předložil jsem zbytek peněz od Soliho. "Víc momentálně nemám, do příštího týdne bych snad něco sehnat mohl. Stačí vám to na cestovní výlohy? Kam vlastně hodláte jet?" "To bych si, s odpuštěním, nechal pro sebe," řekl a zadíval se ven na Bereniku. Napadlo mě, že v duchu něco počítá. "Říkal jste, že se o ni ve všem postaráte." "Samozřejmě. Máte mé slovo. Buďte ujištěn, že jí neublížím." "Můžete si ji odvést hned?" "Ne. Vlastně ano. Máte pravdu, nemá smysl to zdržovat. Za pár dní tady máte magistrátní úředníky. Beztak by vám Bereniku vzali a vás by popotahoval soud, že jste ji ani sebe nepřihlásil k pobytu." "Já vím." Nastavil dlaň a já do ní vložil peníze. "Spoléhávám na vaše slovo." "Nemůžete udělat líp." Obchod byl uzavřen. Berenika vstoupila s košem prádla v ruce, a jako by náš rozhovor slyšela, začala si ho balit do uzlíku spolu s několika drobnostmi. Pak řemínkem ovázala asi deset knih, včetně toho Eichendorffa. Nabídl jsem, že jí to ponesu, ale nechtěla o tom slyšet. S Karafiátem se rozloučila krátkým obětím. Nebyla v něm stopa vřelosti. Bylo to gesto pro mě. Vyprovodil nás útrobami z domku na dvorek plný složeného dřeva a kdákajících slepic, pak černým průjezdem na ulici. Tam jsem pověřil nějakého kluka, aby nám sehnal drožku, a zatímco jsme čekali, nikdo nic neříkal. Lidé, co chodili kolem, se po nás se zájmem dívali a já jim zvědavé pohledy vracel, takže si zase hleděli svého, až na dva mladíky, kteří stáli v podloubí protějšího domu, kouřili dlouhé tenké dýmky a co chvíli na Bereniku pískli. Nechal jsem je být. Přijela otřískaná bryčka tažená dvěma zbytečně tlustými koňmi, kočí v dlouhém plášti naložil zavazadla a my nasedli do kabiny. Když jsem vyhlédl z okýnka, můj pohled se setkal s očima starého Karafiáta. Byly bez výrazu a bez života. Ztuhle se opíral o zeď a ani se nehnul, jako by byl mrtvý. Pak se dal kočár do pohybu a já se podíval na Bereniku. Choulila se na sedátku v rohu a plakala. Vzal jsem ji za ruku. "U mě se ti povede dobře." Cestou do Dlouhé jsme toho moc nenamluvili. Berenika měla bradu položenou na předloktí a zpola vykloněná v otevřeném okně si nechala proudícím vzduchem ovívat tvář. Pak, když mě chtěla upozornit na skupinku bílých a černých koček, poflakujících se na schodišti jednoho z vystěhovaných domů, oslovila mě "pane" a já ji požádal, aby mi říkala "Adi". Přikývla s očima upřenýma do ulice a ukazovala na další a další kočky v oknech, v průchodech, na plotech a mezi odpočívajícími bouracími stroji, z kterých si zvířata nic nedělala. Berenika řekla, že nikdy neviděla tolik koček na jednom místě. Prohodil jsem, že je sem lákají krysy prchající ze stržených domů. Zavrtěla hlavou. "Ba ne, pane Adi. Ty kočky jsou duše těch zabitých domů a žijou ve strašném zmatku. Když roztrhají ptáka, přijdou do pekla. Když zakousnou krysu, dostanou se do nebe." Zasmál jsem se. "Záleží na tom, co jim dřív přijde do cesty." Vyjeli jsme brankou z Židovského Města a po chvíli jsme byli v Dlouhé ulici. Zaplatil jsem vozkovi, chopil se zavazadel a ukázal dívce, kudy do domu. K mé smůle stál v průjezdu domovník, v jedné ruce koště, v druhé fajfku, jako by na mě čekal. Hned šel ke mně a pak se zarazil, když uviděl Bereniku. Řekl jsem, že na něj nemám čas. "Ale pane hrabě," koktal za mnou do schodů, "já vás musím upozornit... Uvařil jsem mu --" "Nemusíte!" štěkl jsem na něj. "Do toho vám nic není, kdo tu se mnou bude, a beztak se co nevidět odstěhuju. Aspoň doufám." To ho umlčelo, zalezl do svého kumbálu jako vystrašený pavouk. Ale mé jednání bylo unáhlené, jak jsem zjistil vzápětí. Strčil jsem do zámku klíč, ale bylo už odemčeno. Vešel jsem chodby a pak do pokoje, Berenika za mnou. U mého stolu někdo seděl a pil kávu, cestovní plášť měl přehozený přes židli. Byl to můj otec. Nikdy nezapomenu na jeho výraz, zpočátku vlídný a snad trochu omluvný, když zvedl oči od šálku, který objímal oběma dlaněmi, jako by se od něj chtěl zahřát. A potom, jakmile spatřil tu mladičkou dívku, se mu na tváři vystřídal údiv,znechucení, pohoršení a odpor. Položil šálek na stůl. "Tvá matka," řekl tiše na uvítanou, a bylo to to nejhorší, co jsem od něho kdy slyšel, "si neustále stěžuje, že jsi po mně. Ale jako že je Bůh nade mnou, ty po mně nejsi. Bohužel." "Tos mi přišel říct? Nemusel ses namáhat," řekl jsem klidně a požádal Bereniku, ať počká vedle. Vypadala vyplašeně a nebylo divu. "Možná bych měl jít." Otec vstal od stolu a já ho nezdržoval. Potom si zase sedl a sevřel si dlaněmi spánky. "Strašně mě bolí hlava." Sundal jsem si kabát, nalil ze džbánu vodu do poháru, postavil ho před něj na stůl a vedle položil Hofmanovu pilulku. "To ti uleví." Otec si ji vzal, zapil a dlouho, s pohledem upřeným z okna mlčel. Posadil jsem se na divan a čekal. "Podívej," promluvil konečně a jeho tón byl hořký, "dobře víš, jak je to se Stránovem. Taufer, jehož předci byli poddaní a poté šafáři našich předků, si nás může koupit i s našimi saténovými kapesníky s vyšitým monogramem, až mu polovina zámku přestane stačit. Já mu to neprodám a nedovolím, aby tak učinila tvá matka, ale ty? Nemůžu se na tebe spolehnout v ničem a vlastně jsem smířený s tím, že s tebou náš rod prostě končí. Ne, nepřerušuj mě. Myslel jsem, že máš našetřeno, když tady chceš kupovat dům. Apanáž je slušná, ne? Není? To se nedá nic dělat, víc ti platit nemůžeme. Je to sice trapné, ale asi budeš muset jít pracovat. Je otázka, co budeš dělat. Možná bych ti mohl sehnat nějaký úřad, zbytek bude na tobě. Teď ale naléhavě potřebuji půjčit, je to pro českou věc." Přestal mluvit, aby se nadechl, a já mu do prázdného poháru nalil klaret. "Nevěděl jsem, že se angažuješ pro českou věc." Lačně se napil. "Ale ono už nelze zůstávat stranou, Adame. Podívej se na severní pohraničí – Němci mi nikdy nevadili, ale jak se tam roztahují, to volá do nebe. Zabírají pro sebe jednu vesnici za druhou, dokonce celá města, a to je sprosté, protože tamní živel byl vždycky smíšený. A představ si, že ti přičinliví Němci dávají dohromady peníze, aby převzali nejdůležitější podniky. Jsou smluvení, jednají svorně, mají společné pokladny a do těch přispívají. Jejich investiční spolky skupují jeden pivovar za druhým, mají lékárny, pekárny a jatka, usilují o obilné zásobnice, zaměřují se na chmelnice. Jde z nich strach." Zasmál jsem se. "Takže jde o pivo. To nejdůležitější v životě Čecha i Němce." "Není to k smíchu!" osopil se na mě. "Germanizace prorůstá venkovem, a až se dva živly jednou srazí, vítěz vyžene poraženého a tím si pod sebou sám podřeže větev." Tomu jsem nerozuměl. "Proč? Vidíš všechno příliš černě, otče." Hleděl jsem na něj a nemohl ho poznat. Ten noblesní učený muž, který vždy dával přednost ústraní, četbě Goetha a Shakespeara a studiu své sbírky chinoaserií a erotických tisků, dává dohromady peníze na nějaký obskurní národní účel. "Máme vytipovanou desítku obcí," pokračoval, "kde je nutné investovat do českých škol a spolků, dokonce i do hospod, které nesmějí přejít do německých rukou. Žádám tě proto o půjčku, nic víc po tobě nechci, když už se víc angažovat odmítáš a hledíš si leda svých kurev." Urazil mě, ale ne dost. "Uvidím, co se dá dělat," řekl jsem hladce. "Do týdne ti něco pošlu, můžete potom v severních Čechách postavit druhé Národní divadlo." "Vysmíváš se mi?" opáčil rozzlobeně a smutně zároveň. "Pohrdáš mnou, a chceš půjčit peníze," odtušil jsem s klidem. Už to vypadalo, že vyskočí ze židle a dá mi facku. Ale zůstal sedět, zhroucený do sebe. Pak s povzdechem řekl: "Jestli to náhodou nevíš, tvá matka se snažila dohodnout s Tauferem sňatek. Mezi tebou a Helenou." Měl jsem se rozesmát. Nešlo to. "Z toho nic nebude. Něco tak morganatického..." "Moje řeč, Adame. Navíc, když tam slečně Tauferové teď nadbíhá tvůj bratránek, trochu to tvé matce kříží plány." Musím přiznat, že se mu podařilo mě překvapit. "Mani? No to se povedlo." "Ani ne. Rodiče mu takový vztah nikdy nedovolí, a on je, na rozdíl od tebe, poslušný." Mlčky jsme pili víno. Potom se zvedl a ohlédl po svém převlečníku, přinesl jsem mu ho. Nabídl jsem, že půjdu sehnat drožku, ale odmítl. Slíbil jsem znovu, že jakmile budu něco mít, pošlu mu telegram a dohodneme se, jak mu peníze předám. Nepřítomně přikývl, oblečený, hotov odejít. Znovu nám došla slova. "Já ti rozumím," vypadlo ze mě a znělo to jako od pacienta ústavu choromyslných. "To chudé děvče, co jsem přivedl. Není to lehká holka. Chci jí pomoct." Měl jsem za ta podlézavá slova sám na sebe vztek. Ale musel jsem něčemu učinit zadost. Jakési poslušnosti a pokoře před svým zploditelem. Nejradši bych se neviděl. "Já ti nic nevyčítám. Dělej, co uznáš za vhodné, jsi dávno dospělý," řekl otec s chladným úsměvem a pohledem zabodnutým do zdi. Pak odešel. Zavřel jsem za ním pěkně tiše, přešel ke stěně, jíž otec adresoval svá závěrečná slova, prohlédl si špičku černé lakýrky a pak systematicky vší silou kopal do omítky, dokud jsem neměl botu bílou a s ní i nohavici až ke koleni. Když jsem se vzpamatoval, stála ve dveřích vedlejšího pokoje Berenika Karafiátová a třásla se jako osika.     Ukázka je převzata z: www.neviditelnypes.lidovky.cz

Cesta do Řecka a zase zpět

† 03. 12. 2011 | kód autora: f6m
  - červenec 2008 Cesta do Řecka a zase zpět   Ano, tak by se to dalo nazvat, vážně, protože oněch jedenáct dní uteklo až příliš rychle. Ale abych to vzala od počátku. Rozhodovali jsme se letos, kam vyrazíme na rodinnou dovolenou. Úkolu jsme se zhostili vpravdě svědomitě. Maminka nám doma nakupila hory katalogů z cestovek a pořádali jsme skoro-pravidelné rodinné porady. Vzápětí se však ukázalo, že to nebude tak jednoduché. Má milá sestřička je trochu ulítlá do všeho, co jen malinko zavání Egyptem, a tak si tvrdě prosazovala svou. Prý jedině do Egypta. " Ne , to v žádném případě" padlo z druhé strany stolu, "Víš jaký tam bude vedro?" ...ano, diskuze se nesly v tomto duchu, každý něco chtěla a něco nechtěl, jedni prahli hlavně po koupání v moři, druzí toužili po adrenalinových aktivitách. A tak jsme otázku našeho cestovního cíle odložili na později a nastolili otázku druhou: Kdy. Ano ano, také velmi zapeklitá, přece jen maturita se jen tak odložit nedá :) Třetím problémem se zdála být doprava, autobus jsme s ohledem na našeho pětiletého nezbedu zavrhli..takže tedy letecky.. Hurrá, ale maminka má z létání strach...   Po dlouhých lapáliích a málem i hádkách jsme se nakonec shodli.. Pojedeme 23.června do Řecka, přesněji řečeno na Thassos.. To jest na nejseverněji  položený řecký ostrov, ležící v Egejském moři a přezdívaný "Zelený smaragd", díky hustému zalesnění. Ostrůvek s přibližně 15 tisíci obyvateli a obvodem pouhých sto kilometrů. Mimochodem, kolem ostrova vede jen jedna jediná silnice. Naše cesta tedy započala na pražském ruzyňském letišti. I to pro nás, málem burany, byl maličko oříšek, ale zvládli jsme to :) Cesta letadlem netrvala ani dvě hodinky a přišlo mi, že jsme ji vlastně díky palubnímu občerstvení celou projedli..odpoledne nás přivítalo letiště v Kavale, a přivítalo nás znamenitě, prostřednictvím jakéhosi drsně se tvářícího vojáčka se samopalem. Nedělám si srandu, byli jsme trošku zaskočení, až později nám bylo řečeno, že ono letiště je napůl vojenské ( a při odletu jsem si dokonce všimla "dole zaparkovaných stíhaček" ). Záhy se nás ujal, na první pohled, bodrý delegát Jirka a naložil nás do autobusu a posléze na trajekt. Celá cesta do hotelu proběhla v nedočkavosti a nadšení, doslova jsme číhali na každý okamžik, kdy bude skrze dřeviny vidět moře.. "Jooo móře" ... Hned po příjezdu do hotelu (v letovisku Skala Rachoni) na nás čekala první z mnoha ukázek pohostinosti a dobroty místních lidí. Majitelka hotelu byla stará paní, která nás přivítala polibkem na obě tváře, milým úsměvem a vlastně jsme si všichni mohli připadat jako vnoučata, popřípadě děti téhle roztomilé babičky.... První naše kroky po ubytování vedly do taverny, kde jsme měli každý den večeřet.. Zamířili jsme tam s velkou zvědavostí a neméně velkým hladem, když bylo obojí ukojeno, vydali jsme se na první průzkum okolí a jak jinak než po pláži.. Zanedlouho jsme zjistili, spíš nám tedy bylo řečeno, že pláže tvoří 3 čtvrtiny obvodu ostrova. To by bylo, abychom si nenašli tu svou :) První den jsme si chtěli užít moře dosyta a tak jsme jej, s výjimkou siesty, strávili na pláži. Druhý den byl ve znamení "výletu" do nedalekého Skala Prinos, kde jsme měli v úmyslu poobědvat (také jsme tak učinili, v malé místní taverně, která, jak jsme později zjistili, měla svou "kuchyni" v garáži a chudák číšník musel běhat přes silnici sem a tam, protože právě ta silnice dělila garáž od stolků .. ) a rozhlédnout se po případných suvenýrech. No jo, my holky jsme zkrátka chtěly utrácet. Cesta to byla příjemná, necelé tři kilometry po pláži, stihli jsme se i vykoupat :) Třetího dne nás čekal výlet na lodi, ráno pro nás přijel náš delegát ( přijel, ano, ale čím, nás bylo pět, s ním šest a on přijel malinkatým autíčkem ve stylu peugeot 106 ).. Dovezl nás do proslulého turistického města zvaného Limenaria a my jsme se nalodili na "naši loď", na Agios Sostis.. S námi také pár dalších českých rodin, několik slovenských a také rodinka německá. Celá plavba byla jedním slovem úžasná, představte si koupání na těch nejhezčích plážích, na které lidská noha nevkročí jinak, než právě z lodi.. Ano, tak to je přesně ono. Také pro nás turisty připravila posádka jakýsi rybolov, a kdo nic nechytí,ten prý nejí.. Ba ne, tak horké to nebylo, nemohlo být, on totiž nikdo nic nechytil :) Během plavby jsme dokonce našli mezi posádkou krajana, tedy asi napůl,narodil se v Čechách, toto zjištění vyplynulo po našem sborovém překvapení nad namořníkovou plynnou češtinou.. tento námořník, je velice zajímavý člověk, řekla bych. Povídal nám o tom, že od rána je na lodi a večer, přibližně do jedné hodiny ranní musí být v taverně, jejímž je majitelem...Když jsme se ho ptali, kdy má tu pověstnou siestu, s úsměvem odvětil: " Já vždycky říkám, že siestu si můžou dovolit bohatý" ..Na závěr plavby se naše udatná posádka, ne celá samozřejmě, kapitán zůstal u kormidla, převlékla za piráty. Jasně, je to jenom atrakce pro turisty, jenže tihle lidé jsou tak milí, že byste jim bezmála věřili, že tohle udělali jen a jen pro vás a nikdy už to pro nikoho jiného opakovat nebudou.Tolik do všeho dávají energie a upřímné radosti.. Po příjemné plavbě na lodi, kde nás chladil větřík byl výlet autobusem jako ledová sprcha, tedy ne ledová, spíše vařící. Chytli jsme neobvykle teplý termín, i delegáti nám potrdili,že takhle horko tu touhle dobou bývá jen málokdy. Autobus byl klimatizovaný, ale pomalu to přestávalo být znát a i díky tomu jsem si alespoň já osobně nevychutnala vše tak, jak by tomu bylo za jiných okolností. A co bylo možno vychutnávat? Například ženský klášter Svatého Archangela, kde jsme dostali směšné oblečky, abychom těch 24 jeptišek, a zřejmě i Pánaboha, nepohoršovali. Muži museli mít dlouhé kalhoty a ženy sukně a zakrytá ramena... S politováním musím zhodnotit,že to je asi největší zajímavost celého kláštera. Samozřejmě, je tam také k vidění úlomek z hřebu, jímž byl na kříž přibit Ježíš Kristus, ale nějak to nezapůsobilo. Ani svatá voda,která dle slov paní průvodkyně vyvěrá pod klášterem a je zdarma rozdávana v plastových lahvičkách... Ale pojďme dále, třeba ke starověkým vykopávkám v Alyki. Zajímavé, jsou zde k vidění základy chrámů a zbytky sloupů, ovšem nejspíše k tomu chyběl nejaký fundovanější výklad... Ve vesničce Panagia jsme se dozvěděli rozdíly mezi naším a řeckým křesťanstvím a také zvyky a tradice.. Věděli jste například, že v Řecku vybírá jméno dítěti kmotr? Ano, je to tak, a chudák ten chlapec,který dostal nedávno do vínku jméno Metaxa. Kmotr asi den předtím něco slavil :) Když už jsme u toho, v Řecku je takřka minimální rozvodovost (říkala jsem si, že bych se tam po studiích odstěhovala, ale jako právník bych se asi neuživila, nerozvádí se, nekradou... :) ) Dále jsme navštívili lisovnu olivového oleje, jistě že jsme také nakoupili, a pak se má člověk vejít do těch 20 kilo, že? :) Tradá na koupání na Golden Beach, konečně místo, kde nejsou mořští ježci, hurá :) Naposledy jsme se zastavili v hlavním měste ostrova v Thassosu, ten bývá také nazýván Limenas a můžeme zde vidět zbytky starověké agory a také nahoře na vršku Odeon, dokonce rekonstruovaný (i když opět v rozpadu). Příležitostně se v něm i hraje, naposledy to byl Mackbeth :) A víte co? Nechávají tam osvětlení a židle a podobné věci, dokážete si představit, že by to někdo udělal u nás? Za pár minut by bylo vybíleno... A jeden tip, v Limenasu mají v podniku Dodone, teda alespoň myslím, že se tak jmenuje, nejlepší zmrzlinu na celém ostrově ;) Pár následujících dnů proběhlo ve znamení odpočinku, lenošení a celkového útlumu, výlety nás vyčerpaly.. :) A tak se program skládal výhradně z jídla, koupání, opalování a jiných podobně nenáročných aktivit.. Jenže už jsme se začínali trošku nudit a tak v pravý čas přišel den, kdy jsme měli objednané auto. Pan delegát říkal, že auto přiveze zřízenec. Buď došlo k informačnímu šumu, nebo nám záměrně podal nepřesnou informaci, ale bylo to úplně jinak. Zřízenec sice v určený čas přijel, ale doslova našeho živitele, hlavu rodiny odvlekl s sebou a neznámo kam. Takřka beze slova. Domysleli jsme se proto, že pro auto se terpve jede: Vskutku, táta se asi po 40 minutách objevil i s autem, ale se špatným, zaplatili jsme si velké pohodlné auto a máme opět malé. To jsou problémy větší rodiny :) Zkuste se narvat dozadu dva plus dítě v autosedačce. Půjde to, ovšem, ale je to sakra nepohodlné, to musím říci.. Přesto jsme si to náležitě užili, koupání na zapomenuté plážičce, utrácení v Limenasu (sledovali jsme tu "naši loď" , plula okolo.. :) ) Naši chlapci -táta a malý bráška už byli přece jen z toho horka trochu unavení a tak jsme dále nepokračovali, zase až po večeři. A tentokrát jsme se vydali na opačnou stranu, do Limenasu. Tam jsme chtěli hlavně navštívit onen jmenovaný Odeon, na jehož prohlídku nebylo v tom horku dne našeho autobusového výletu ani pomyšlení. Jenže jak se k němu dostat, po delším hledání jsme našli..ano našli jsme ukazatel.. A ukázal nám přibližný směr, vážně jen přibližný, protože jít přesně podle něj, skončíme nejspiš někde v moři.. Bylo to trochu dobrodružné, ale nakonec jsme se nahoru vyškrábali a užívali si tu nádheru, výhled na město a všudypřítomná mračna komárů :) To už bylo pondělí, a my ve čtvrtek odlétali domů, poslední dny jsme si vychutnával moře a sluníčka co to šlo.. a najednou byl čtvrtek, den odjezdu, vážně se nám nechtělo a vymýšleli sebenesmyslnější důvody proč zůstat, leč bezúspěšně..Museli jsme pobalit suvenýry a mušle a tradá domů.. A jakoby nám Thassos chtěl naznačit, že o nic nepřijdeme, začalo se asi hodinu před odletem zatahovat nebe mračny a myslím, že jsme bouřce uletěli právě včas.. Co naplat, dostihla nás v Čechách. Na závěr pár poznámek a postřehů: Maminka chtěla mermomocí obrázek s typickými modrobílými domečky, a jak jsme se tak probírali stohy obrázků, více či méně vyhovujících, narazili jsme na dva, které už doma máme. Nu ovšem, na tom není nic zvláštního, můžete si to myslet. Jenže my jsme nikdy nebyli v Řecku a zmiňované obrázky máme z Itálie.. Ano ano, univerzální komerční kýče pro turisty, škoda... Víte vůbec, jakým jazykem byste se na Thasosu domluvili? Jistěže řecky, pochopitelně. Angličtina se také nabízí, tou se domluvíte skoro všude, takže budiž (i když výslovnost mají někteří Řekové horší než moje maminka,která se učí půl roku a zoufale jí to nejde). Hádali byste němčinu? Já ne, ale i německy se většinou domluvíte,Thasos je totiž vyhledávaným cílem německých turistů,přesto je jich tam však méně než českých. Češi prý tento poklad egejského moře objevili jako první (turisticky pochopitelně) a s krajanem se tam potkáte téměř na každém rohu. Škoda jen, že česky se nedomluvíte. I když, nutno říci, že Řekové ve své neutuchající přátelskosti (a nebo velké touze po tučných ziscích) občas nějaké to české slovíčko vytasí, třeba roztomilé "achoj". Tak takové je Řecko... :) Jen tak pro upřesnění, možná se Vám zdá, že jste tenhle článek již četli kdysi na jiném blogu.. Ano, je to možné, patřím k těm chronickým začátečníkům a tak založím blog, pak na něj namám čas, po čase jej smažu a zas za půl roku to zkouším znova.. :) Ale tenhle snad již vydrží. Vaše Syrael    

Úvod do literární teorie - 1. část

† 03. 12. 2011 | kód autora: f6m
    Úvod do literární teorie -1.část Abychom se vůbec mohli zabývat literaturou jako takovou, je nutné udělat si alespoň stručnou exkurzi do literární teorie. Nahlédneme do její podstaty, naučíme se rozeznávat jednotlivé druhy a žánry a v neposlední řadě také do samotné struktury díla. Některé z Vás to možná bude zajímat, ale řekla bych, že drtivou většinu ne. Jen doufám, že Vás tato první část úplně neodradí.   Osnova je následující: · věda o literatuře             · podstata literatury             · literární druhy    Tak vzhůru do toho   Věda o literatuře Celá věda o literatuře se dá rozdělit do tří oborů, my se zkusíme alespoň trochu podívat na všechny. A které to jsou?                         ·literární teorie- to je ta část, kterou se budeme zabývat na následujících řádkách.. ·literární historie – ta nám zabere nejvíce času a je to ta nejzajímavější část, provede nás celou literaturou  od jejího počátku až do dneška. · literární kritika, aneb rozbory a hodnocení děl   Podstata literatury Literaturu můžeme nazývat i slovem písemnictví, z toho si již můžeme odvodit, že mluvíme-li o literatuře, rozumíme tím písemné záznamy, cizím slovem texty. Tyto texty jsou pro společnost významné a můžeme je rozdělit do 3 okruhů:               · odborná literatura (např. historická)             · umělecká literatura (to je ta, kterou se budeme zabývat nejvíce)             · jednací písemnictví (např. protokoly, žádosti, smlouvy..)   Rozdílmezi nimi není v obsahu, ale ve způsobu zpracovanía v tom, jaké si kladou cíle. Takže odborná literatura používá odborné termíny, je věcná, přesná, strohá a jejím cílem je poučit, informovat. Co se týče jednacího písemnictví, tak je stručné a svým zaměřením ryze praktické, slouží k praktickým účelům a ničemu jinému ( i když dnes máme pocit, že je tu také proto, aby nás co nejvíce naštvalo). Umělecká literatura je od předchozích dvou zcela odlišná. Způsob jejího zpracování se snaží být originální, jedinečný, má působit na psychiku člověka, vyvolat v něm emoce. Můžeme ji dělit na 2 části :   · lidová slovesnost – Vznikala dříve, patří sem lidové písně, pohádky, pověsti, říkanky a podobně.. Jejím hlavním znakem je anonymnost, což znamená, že nevíme, kdo je jejím autorem. Dalším znakem je to, že byla předávána ústně z generace na generaci. Písně se zpívaly, pověsti vyprávěly za dlouhých zimních večerů. J · texty umělé literatury – Literatura, jak ji vnímáme dnes. Známe u ní autora ( a to,že si na něj zrovna nemůžeme vzpomenout, to neplatí J ).   Literatura má také určité společenské funkce, a to jsou hlavně: Poznatkové obohacení, estetické a citové působení a důležitý je i výchovný vliv. Teď už víme, co je to literatura, ale pojďme dál...               Literární druhy Známe 3 literární druhy a těmi jsou lyrika, epika a drama. Někdy se také používá trojice termínů poezie, próza a drama, ale první možnost je přesnější.              · lyrika – vyjadřuje cit, prožitek a náladu autora, netvoří souvislý děj             · epika – děj, příběh, časové a příčinné souvislosti             · drama - dialog, monolog, herci na scéně, zkrátka divadelní hra J   Formy lyriky: · óda, neboli oslavná píseň · hymnus, aneb píseň slavnostní, oslavuje národ, vlast apod. · elegie, neboli žalozpěv · píseň, ať už lidová, nebo umělá   Formy epiky: · veršované: vyznačují se tím, že sledují určitý příběh, mají děj, ale jsou psány ve verších             · epos -  vyznačuje rozsáhlým dějem             · legenda  - o životě a činech světců             · bohatýrská píseň              · historický zpěv – o historických událostech ·veršované i prozaické: mají děj, ale mohou být psány jak ve verších, tak prózou             · báje a mýtus – pokusy o výklad světa, hrdinové             · pohádka – nadpřirozené bytosti, dobro vítězí nad zlem             · pověst – má reálný základ, o minulosti             · bajka – zvířata s lidskými vlastnosti, poučný závěr · prozaické:             · povídka – kratší příběh, více postav i dějových linií             · novela – střední rozsah, jedna událost, překvapivý závěr             · román – větší rozsah, mnoho postav..             · novinářská próza   Lyricko-epické sklady, jsou na pomezí lyriky a epiky. Sledují děj, ale objevují se prvky lyriky:             · balada – pochmurný děj, tragický závěr             · romance – veselá báseň             · básnická povídka, neboli poema     Formy dramatu:             · tragédie – většinou končí smrtí hlavního hrdiny             · komedie – výsměch chybám a nedostatkům, jde o pobavení             · činohra – současné společenské problémy, složitá psychologie postav   Próza je takzvaná "řeč nevázaná" naproti tomu poezie je označována za "řeč vázanou" a právě o ní se teď budeme bavit. Lyrické dílo je psáno ve verších ( což je melodický,rytmický a intonační celek, většinou se kryje s koncem věty).             Důležitými prvky jsou: ·rytmus – tím rozumíme pravidelné opakování zvukových schémat, ta známe 3 základní a sice:                            trochej- přízvučná a nepřízvučná slabika                           jamb – nepřízvučná a přízvučná slabika                            daktyl – přízvučná a dvě nepřízvučné slabiky  (Rytmus je leckdy věc složitá a ošemetná, občas je sice zajímavé si vzít nějaké básnické dílo a zkusit určit rým, ale takových nadšenců je asi málo, proto zde ani nebudu uvádět příklady. Ale pokud by po nich někdo zatoužil, stačí říci J ) ·rým – zvuková shoda na konci veršů, známe několik rýmových schémat, první dvě ukáži pro názornost  na příkladech: ( ukázky jsou z básní Karla Jaromíra Erbena)             · střídavý – abab                Zemřela matka a do hrobu dána,  a                siroty po ní zůstaly;  b                i přicházely každičkého rána  a               a matičku svou hledaly.  b                                       · sdružený – aabb               Na stěně nízké světničky  a               byl obraz boží rodičky,   a               rodičky boží s děťátkem  b               tak jako růže s poupátkem.  B             · obkročný – abba             · přerývaný – abca, abcb     Tak doufám, že Vás tahle první část příliš nenudila, ono to teď vypadá nepodstatně, ale jednou se to bude hodit. A hlavně je to základ, čím více člověk proniká do hloubky, tím více vidí souvislostí a to je potom opravdu hezký pocit.                                                                                                                                             Vaše Syrael    

Co a jak

† 03. 12. 2011 | kód autora: f6m
Pokud Vás tahle stránka alespoň maličko zaujala, asi se ptáte, co to má vlastně znamenat. A já Vám ráda odpovím, jelikož je to velice důležitá otázka. Tahle stránka vznikla především proto, že mám moc ráda literaturu, ale bohužel studuji školu, která k ní má hodně daleko.. Nějaké znalosti z literatury mám a ráda bych se o ně s někým podělila. Mám spoustu výpisků, materiálů, článků, postřehů a v neposlední řadě i knih... a nechci si je syslit jen pro sebe Budu ráda, když si tyto stránky najdou pravidelné čtenáře, kteří se třeba budou chtít i aktivně zapojit a pak může vzniknout něco opravdu hezkého, třeba jakýsi literární kurz. Ale nepředbíhejme, protože budu vděčná i za ty z Vás, kteří tu budou hledat jen občas, tu a tam, nějakou informaci. Pokud ji tu najdou, bude to supr A jaký je můj cíl? Přiblížit literaturu těm z nás, kteří jsou ještě na základní škole, pomoci s přípravou středoškolákům a ostatním, kterých se už literatura ve školních lavicích netýká, poskytnout třeba menší opakování
Copyright © 2008-2012 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.